Kategorie: Domů

Pavel Zacha - rozhovor pro webhokej24.cz

28.října 2010

 

Rozhovor poskytnutý šéfredaktorovi webhokeje24.cz dne 28.října 2010.

Otázky:

Pavle, tvoje hokejové úspěchy jsou převážně spojeny s brněnskou Kometou. Kde jsi ale začal s hokejem ?

 

 

•1)      S hokejem jsem začínal ve Velkém Meziříčí. Úplně poprvé jsem stál na bruslích ve dvou letech. To si nepamatuju, ale později jsem si to přečetl v naší rodinné kronice, kde můj táta všechno zaznamenával. Od tří let se mnou táta chodil každý den na hokejový stadion v Meziříčí. Trénovali jsme jenom sami dva. Učil mě bruslit, dělat s pukem. Do šesti roků jsme to tak dělali skoro každý den, protože dopoledne byl led volný a mohli jsme na něm trénovat, dokud jsem nebyl unavený.  První oficiální tréninky jsem měl v klubu HHK Velké Meziříčí. Od čtyř let jsem byl v  Horácké Slavii Třebíč. Ale v té době jsem hrál minihokej všude možně. Když mě chtěli, tak jsem odehrál i turnaje třeba za Náměšť, hodně turnajů jsem odehrál v dresu Rosic. V jeden den jsem třeba byl na tréninku přípravky ve Žďáře a potom jsme ještě přejeli na další trénink do Rosic.

Určitě si vzpomeneš na trenéry, kteří vedli tvoje první hokejové kroky.

•2)      Celý život budu  vzpomínat na trenéra Petra Kozlíka, který mě trénoval v HHK Velké Meziříčí. Už nežije, ale dodnes na něj doma často vzpomínáme. Trenér Kozlík mě naučil brát hokej vážně a mít ho rád, dát mu všechno.  Pod jeho vedením jsem ve věku 6 a 7 let trénoval tak tvrdě, jak snad nikdo v ostatních klubech. Taky Franta Musil mě rok trénoval v Meziříčí a ten dokázal udělat vynikající tréninky. První velký úspěch jsme udělali pod trenérským vedením Petra Svobody, bývalého hráče Toronta Maple Leafs. Když jsem hrál ještě za Třebíč, dávali jsme Meziříčí v minihokeji i dvacet branek. Za dva roky , když jsem přišel zpátky a trénovali tam tito trenéři, jsme to dotáhli s HHK V. Meziříčí až na mistry republiky. Vyhráli jsme turnaj vítězů krajů v Soběslavi. Bylo tam tehdy 16 týmů, nejlepších týmů z jednotlivých krajů. Ve čtvrtfinále jsme porazili Vsetín, potom Znojmo a nakonec Třemošnou, která tehdy byla pod trenérem Jonákem hodně silná. Byl to pro nás nečekaný úspěch a možná proto na tento první titul nejraději vzpomínám. Vděčím za něj hlavně těmto třem trenérům. A taky trenérům Novákovi a Uchytilovi, kteří byli těmi  úplně prvními hokejovými trenéry.

Proč jsi se poté rozhodl právě pro Brno ?

•3)      Na začátku čtvrté třídy už to v Meziříčí začínalo být horší. Chtěl jsem odejít, do Dukly nebo do Komety Group. Group se tehdy, po skončení sezóny prakticky rozpadl. Došlo tam k rozkolu mezi rodiči a realizačním týmem, trenérem Náprstkem a Zbořilem. Rozhádali se a odešlo asi deset hráčů. Snažili se najít kvalitní náhradu a  dělali pro to všechno možné. Vykonali velkou práci a získali pět nebo šest velmi kvalitních hráčů z Hodonína, Břeclavi, Rosic nebo Meziříčí. Viděli jsme s rodiči tenkrát v tom týmu, kterému dělal vedoucího Tomáš Nossek, snahu dělat hokej na sto procent a dosáhnout maximální úspěchy. Tato vůle byla vidět na každém tréninku.  Já jsem byl ještě tenkrát o vánocích na turnaji v Pardubicích s Duklou Jihlava a koncem ledna už byl hotový přestup do Brna. S tímto týmem v Brně trenéři Náprstek a Zbořil velmi tvrdě a cílevědomě pracovali a vytvořili výborně fungující „stroj", který v dalších letech vyhrával, co se dalo. Hodně rád vzpomínám na poslední dva roky, na trenéra Jana Níznera. Měli jsme ho rádi, uměl udělat i legraci, chtěl po nás nasazení na tréninku i to, abychom nedělali na ledě blbosti. Aby hráči přemýšleli. Snažil jsem se pod ním hrát co nejlíp. Nikdy mi moc nenadával, protože věděl, že se na mě může spolehnout a že mě samotného nejvíc štve, když se mi někdy něco nepovede.

Následovaly sezóny plné mistrovských titulů. V Brně jste se sešli skutečně výjimečná parta, která drtila své soupeře i rozdílem několika tříd. Určitě rád vzpomeneš na tuto dobu. Na trenéry, na spoluhráče.

•4)      V Brně vzniklo tehdy skoro neporazitelné mužstvo. Byli tam dobří hráči v obraně i v útoku. Zápasy byly někdy jednoduché, ale s takovými dobrými hráči byl každý trénink hodně náročný. To se mi tam líbilo nejvíc. Naopak zápasy, kdy jsme vyhráli velkým rozdílem, jsem tolik rád neměl. Nejraději jsem nastupoval proti těžkým soupeřům, jako byla Sparta, Vsetín, Vítkovice nebo Letňany. Mezi nejtěžší soupeře patřil v posledních letech Zlín, předtím Olomouc. Atmosféru měly zápasy s Hodonínem a hodně se vždycky prožívala „bitva o Brno" mezi Kometou Úvoz a Kometou Group. To byly vyhrocené zápasy, které vedení našeho klubu pozorně sledovalo a pokud se s Úvozem prohrálo, trenéři měli malý problém. Taky Šumperk byl silný, když tam hráli ještě Hroch, Rašner a Gorčík.To byly parádní zápasy, ale těch nebylo zas tolik. Mezi moje nejoblíbenější spoluhráče patřili Filip Dvořák, Jakub Zbořil a Radek Koblížek. To jsou bezvadní kluci, kamarádi, se kterými mám hodně zážitků z Komety i třeba z Kanady, z Rigy a dalších turnajů.

Kolik jste vlastně získali titulů mistrů republiky a kterého si ceníš nejvíce.

•5)      Když mám vyjmenovat největší úspěchy, tak to asi bude pět titulů mistra republiky za posledních pět let. Jeden s HHK Velké Meziříčí, kde už se asi nikdy nic podobného nepodaří zopakovat, a zbývající čtyři s Kometou. Ale, jak už jsem řekl, nejvíc si cením titulu s Meziříčím. Byli jsme parta kluků z malého města. Stálo to tenkrát na Koblížkovi, Ondráčkovi a na mě. Nikdo ten úspěch nečekal a my jsme to tenkrát dokázali. Bylo to moc těžké. Fandila nám celá hala.Po zápase brečeli rodiče i trenér. Tituly s Kometou už jsme získali snadněji. Vždycky jsme byli největší favorit. To ale taky bylo krásné.

 

Od žáčků hraješ za reprezentační výběry na velkých mezinárodních akcích. Mám pravdu, že nejvíc hokejových zážitků a především zkušeností sis přivezl ze zámoří ?

 

•6)      V Kanadě jsem byl už několikrát, poprvé v devíti letech. Nejraději vzpomínám na letošní 51.ročník MS PEE-WEE v Quebecu. Zahráli jsme si tady před mnoha tisíci diváků v úvodním zápase v Pepsi Areně proti Detroitu Red Wings. Udělali jsme úspěch, bydlel jsem s Jakubem Zbořilem v báječné kanadské rodině. Byli skvělí, měli velký dům,malé děti a krásného velkého psa. Byli to vzdělaní lidé a moc dobře se o nás starali. Jezdili s námi na všechny zápasy a fandili. Moc nás potěšilo, když říkali, že tak dobré hokejisty ještě za deset let doma neměli. Byl to určitě můj nejlepší pobyt na turnaji v Kanadě a moc rád na něj vzpomínám.

Před začátkem sezóny jsi šokoval hokejovou mládežnickou veřejnost a zejména tu brněnskou, odchodem do Liberce. Pokud bych chtěl být malinko zvídavý, řekneš mi důvod svého poměrně nečekaného přestupu ?

•7)      Ano, k přestupu do Bílých Tygrů Liberec jsem se s rodiči rozhodl v krátké době čtrnácti dnů. Těch důvodů bylo hodně. Své důvody měli rodiče,  jiné jsem měl já. Přišel jsem do mladšího dorostu, byl jsem tam nejmladší a někteří kluci se mi to snažili znepříjemnit. Bylo obtížné to vydržet, moc jsem se tam netěšil. Kluci byli jako hráči výborní, měl jsem tam i některé hodně dobré kamarády, na které rád vzpomínám. Ale několik kluků mi vůbec nechybí a dneska jsem rád, že už spolu nejsme ve stejné kabině. Těch důvodů, proč jsme ještě v srpnu přestoupili do Liberce,  ale bylo mnohem  víc.

Kdo ti při příchodu do libereckého týmu nejvíce pomohl ? A jak tě celkově přivítali noví spoluhráči ?

•8)      Po příchodu do Liberce jsem přišel pod trenéra Jana Šťastného, trénuje tady 7. třídu,  8. třídu a „A" tým extraligového mladšího dorostu. Je tady taky „B" tým, který hraje 1. Ligu. Trenéra Šťastného jsem znal už z turnaje WSI 96 z Prahy. Po třech měsících tady ho beru jako jednoho z nejlepších trenérů, kteří mě kdy trénovali. Má velké nároky na hráče, ale udělá pro nás všechno a je férovej. Taky rodiče tady nemůžou mluvit do ničeho. A úplně skvělá je kabina. Je tady mnohem víc hráčů než v Kometě a veliká konkurence, ale kluci jsou tady kamarádští všichni. S nikým není problém. Těším se do kabiny, jsme bezvadná parta. Moc se mi to tady líbí. Jsem moc rád, že jsem do Liberce šel. Máme tady taky hodně možností dělat všechny sporty. Bydlím v bytě přímo u školy i stadionu. Nikam nemusím dojíždět. Za tři měsíce jsem ještě nebyl doma v Meziříčí. Jsem tady moc spokojený a daří se mi i po herní stránce. Hraju centra první lajny v ELMD, kluci se mnou chtějí hrát, protože už vědí, že jim  dokážu nahrát do šancí, když to jde. Trenér mi taky hodně věří a spoléhá na mě. Snažím se hlavně dobře bránit. Nastupujeme proti nejlepším formacím soupeřů a mojí starostí je, společně s obránci, abychom nedostávali góly a vždycky nějaký dali. Je to tady přesně tak, jak to mám rád. A přeju si, aby to tak dlouho vydrželo.

Potom co slyším, vidím a čtu ze statistik letošního ročníku extraligy mladšího dorostu, je mi jasné, že jsi pod Ještědem spokojený.

•9)      V Liberci jsem spokojený po všech stránkách. Díky tomu, že bydlím přímo vedle Tipsport Areny, mám volný vstup na všechny zápasy extraligových Bílých Tygrů. Byl jsem i na zápase s Bostonem. Můžu sledovat domácí zápasy ELSD i juniorky. Na to v Brně nebyl čas, protože jsme museli dojíždět domů. Tady toho můžu využívat. Taky chodím na všechny domácí zápasy fotbalistů Slovanu Liberec, kde hraje přítel mojí sestry Leony Theodor. Stejně tak chodím na prvoligové florbalové zápasy, tam zas hraje přítel sestry Moniky Petr. Dá se tady žít sportem. Všechny tréninky na ledě i mimo něj, školu, všechno mám hned u domovních dveří. Jsou tady dobří kamarádi, kluci z osmičky i z dorostu, se kterými si chodím zahrát fotbálek nebo se jdeme podívat do arény na „áčko". Taky tréninky pod vedením trenéra Šťastného jsou hodně kvalitní. K tomu suchá příprava, stick- handling, power-skating, sauna, vířivka a masáže. Už se těším na zimu, až budu pod Ještědem na zdejších sjezdovkách jezdit na snowboardu.

 

Jaké máte letos s týmem ELMD Bílí Tygři Liberec výkonnostní cíle ? Že by závěrečný turnaj o mistra republiky ?

•10)    Určitě je cílem hrát dobrý hokej. Ale v Liberci to není tak, že by se tady šlo po titulech. Vedení mládeže má jako prioritu výchovu hráčů. Aby byli připraveni co nejlépe na další sezónu a na posuny v kategoriích. To je oproti Brnu velký rozdíl. Uvedu příklad. Hráli jsme ve stejný den ELMD a osmá třída jela do Pardubic. Rodiče se ptali trenéra, jestli budu hrát za 8. třídu a on říkal, že ne. Že by to byla škoda. Bylo pro něj přednější, abych odehrál kvalitní zápas v ELMD. Je jasné, že v tomto případě asi Liberec nepostoupí v 8. třídě na mistrovství republiky, posuny nastanou i v ELMD. Proto je možné, že i tam nakonec klesneme v tabulce dolů. Ale tak je to tady nastavené. V Liberci chtějí vychovat hráče pro první tým, pro NHL a všechno ostatní je až na druhém místě. Těch titulů už asi moc nebude, ale to  dnes nepovažujeme za hlavní cíl.

 

 

Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů.

 

Karel Hohl

Webhokej24.cz

  

Rozhovor poskytnutý šéfredaktorovi webhokeje24.cz dne 28.října 2010.

Otázky:

Pavle, tvoje hokejové úspěchy jsou převážně spojeny s brněnskou Kometou. Kde jsi ale začal s hokejem ?

 

 

•1)      S hokejem jsem začínal ve Velkém Meziříčí. Úplně poprvé jsem stál na bruslích ve dvou letech. To si nepamatuju, ale později jsem si to přečetl v naší rodinné kronice, kde můj táta všechno zaznamenával. Od tří let se mnou táta chodil každý den na hokejový stadion v Meziříčí. Trénovali jsme jenom sami dva. Učil mě bruslit, dělat s pukem. Do šesti roků jsme to tak dělali skoro každý den, protože dopoledne byl led volný a mohli jsme na něm trénovat, dokud jsem nebyl unavený.  První oficiální tréninky jsem měl v klubu HHK Velké Meziříčí. Od čtyř let jsem byl v  Horácké Slavii Třebíč. Ale v té době jsem hrál minihokej všude možně. Když mě chtěli, tak jsem odehrál i turnaje třeba za Náměšť, hodně turnajů jsem odehrál v dresu Rosic. V jeden den jsem třeba byl na tréninku přípravky ve Žďáře a potom jsme ještě přejeli na další trénink do Rosic.

Určitě si vzpomeneš na trenéry, kteří vedli tvoje první hokejové kroky.

•2)      Celý život budu  vzpomínat na trenéra Petra Kozlíka, který mě trénoval v HHK Velké Meziříčí. Už nežije, ale dodnes na něj doma často vzpomínáme. Trenér Kozlík mě naučil brát hokej vážně a mít ho rád, dát mu všechno.  Pod jeho vedením jsem ve věku 6 a 7 let trénoval tak tvrdě, jak snad nikdo v ostatních klubech. Taky Franta Musil mě rok trénoval v Meziříčí a ten dokázal udělat vynikající tréninky. První velký úspěch jsme udělali pod trenérským vedením Petra Svobody, bývalého hráče Toronta Maple Leafs. Když jsem hrál ještě za Třebíč, dávali jsme Meziříčí v minihokeji i dvacet branek. Za dva roky , když jsem přišel zpátky a trénovali tam tito trenéři, jsme to dotáhli s HHK V. Meziříčí až na mistry republiky. Vyhráli jsme turnaj vítězů krajů v Soběslavi. Bylo tam tehdy 16 týmů, nejlepších týmů z jednotlivých krajů. Ve čtvrtfinále jsme porazili Vsetín, potom Znojmo a nakonec Třemošnou, která tehdy byla pod trenérem Jonákem hodně silná. Byl to pro nás nečekaný úspěch a možná proto na tento první titul nejraději vzpomínám. Vděčím za něj hlavně těmto třem trenérům. A taky trenérům Novákovi a Uchytilovi, kteří byli těmi  úplně prvními hokejovými trenéry.

Proč jsi se poté rozhodl právě pro Brno ?

•3)      Na začátku čtvrté třídy už to v Meziříčí začínalo být horší. Chtěl jsem odejít, do Dukly nebo do Komety Group. Group se tehdy, po skončení sezóny prakticky rozpadl. Došlo tam k rozkolu mezi rodiči a realizačním týmem, trenérem Náprstkem a Zbořilem. Rozhádali se a odešlo asi deset hráčů. Snažili se najít kvalitní náhradu a  dělali pro to všechno možné. Vykonali velkou práci a získali pět nebo šest velmi kvalitních hráčů z Hodonína, Břeclavi, Rosic nebo Meziříčí. Viděli jsme s rodiči tenkrát v tom týmu, kterému dělal vedoucího Tomáš Nossek, snahu dělat hokej na sto procent a dosáhnout maximální úspěchy. Tato vůle byla vidět na každém tréninku.  Já jsem byl ještě tenkrát o vánocích na turnaji v Pardubicích s Duklou Jihlava a koncem ledna už byl hotový přestup do Brna. S tímto týmem v Brně trenéři Náprstek a Zbořil velmi tvrdě a cílevědomě pracovali a vytvořili výborně fungující „stroj", který v dalších letech vyhrával, co se dalo. Hodně rád vzpomínám na poslední dva roky, na trenéra Jana Níznera. Měli jsme ho rádi, uměl udělat i legraci, chtěl po nás nasazení na tréninku i to, abychom nedělali na ledě blbosti. Aby hráči přemýšleli. Snažil jsem se pod ním hrát co nejlíp. Nikdy mi moc nenadával, protože věděl, že se na mě může spolehnout a že mě samotného nejvíc štve, když se mi někdy něco nepovede.

Následovaly sezóny plné mistrovských titulů. V Brně jste se sešli skutečně výjimečná parta, která drtila své soupeře i rozdílem několika tříd. Určitě rád vzpomeneš na tuto dobu. Na trenéry, na spoluhráče.

•4)      V Brně vzniklo tehdy skoro neporazitelné mužstvo. Byli tam dobří hráči v obraně i v útoku. Zápasy byly někdy jednoduché, ale s takovými dobrými hráči byl každý trénink hodně náročný. To se mi tam líbilo nejvíc. Naopak zápasy, kdy jsme vyhráli velkým rozdílem, jsem tolik rád neměl. Nejraději jsem nastupoval proti těžkým soupeřům, jako byla Sparta, Vsetín, Vítkovice nebo Letňany. Mezi nejtěžší soupeře patřil v posledních letech Zlín, předtím Olomouc. Atmosféru měly zápasy s Hodonínem a hodně se vždycky prožívala „bitva o Brno" mezi Kometou Úvoz a Kometou Group. To byly vyhrocené zápasy, které vedení našeho klubu pozorně sledovalo a pokud se s Úvozem prohrálo, trenéři měli malý problém. Taky Šumperk byl silný, když tam hráli ještě Hroch, Rašner a Gorčík.To byly parádní zápasy, ale těch nebylo zas tolik. Mezi moje nejoblíbenější spoluhráče patřili Filip Dvořák, Jakub Zbořil a Radek Koblížek. To jsou bezvadní kluci, kamarádi, se kterými mám hodně zážitků z Komety i třeba z Kanady, z Rigy a dalších turnajů.

Kolik jste vlastně získali titulů mistrů republiky a kterého si ceníš nejvíce.

•5)      Když mám vyjmenovat největší úspěchy, tak to asi bude pět titulů mistra republiky za posledních pět let. Jeden s HHK Velké Meziříčí, kde už se asi nikdy nic podobného nepodaří zopakovat, a zbývající čtyři s Kometou. Ale, jak už jsem řekl, nejvíc si cením titulu s Meziříčím. Byli jsme parta kluků z malého města. Stálo to tenkrát na Koblížkovi, Ondráčkovi a na mě. Nikdo ten úspěch nečekal a my jsme to tenkrát dokázali. Bylo to moc těžké. Fandila nám celá hala.Po zápase brečeli rodiče i trenér. Tituly s Kometou už jsme získali snadněji. Vždycky jsme byli největší favorit. To ale taky bylo krásné.

 

Od žáčků hraješ za reprezentační výběry na velkých mezinárodních akcích. Mám pravdu, že nejvíc hokejových zážitků a především zkušeností sis přivezl ze zámoří ?

 

•6)      V Kanadě jsem byl už několikrát, poprvé v devíti letech. Nejraději vzpomínám na letošní 51.ročník MS PEE-WEE v Quebecu. Zahráli jsme si tady před mnoha tisíci diváků v úvodním zápase v Pepsi Areně proti Detroitu Red Wings. Udělali jsme úspěch, bydlel jsem s Jakubem Zbořilem v báječné kanadské rodině. Byli skvělí, měli velký dům,malé děti a krásného velkého psa. Byli to vzdělaní lidé a moc dobře se o nás starali. Jezdili s námi na všechny zápasy a fandili. Moc nás potěšilo, když říkali, že tak dobré hokejisty ještě za deset let doma neměli. Byl to určitě můj nejlepší pobyt na turnaji v Kanadě a moc rád na něj vzpomínám.

Před začátkem sezóny jsi šokoval hokejovou mládežnickou veřejnost a zejména tu brněnskou, odchodem do Liberce. Pokud bych chtěl být malinko zvídavý, řekneš mi důvod svého poměrně nečekaného přestupu ?

•7)      Ano, k přestupu do Bílých Tygrů Liberec jsem se s rodiči rozhodl v krátké době čtrnácti dnů. Těch důvodů bylo hodně. Své důvody měli rodiče,  jiné jsem měl já. Přišel jsem do mladšího dorostu, byl jsem tam nejmladší a někteří kluci se mi to snažili znepříjemnit. Bylo obtížné to vydržet, moc jsem se tam netěšil. Kluci byli jako hráči výborní, měl jsem tam i některé hodně dobré kamarády, na které rád vzpomínám. Ale několik kluků mi vůbec nechybí a dneska jsem rád, že už spolu nejsme ve stejné kabině. Těch důvodů, proč jsme ještě v srpnu přestoupili do Liberce,  ale bylo mnohem  víc.

Kdo ti při příchodu do libereckého týmu nejvíce pomohl ? A jak tě celkově přivítali noví spoluhráči ?

•8)      Po příchodu do Liberce jsem přišel pod trenéra Jana Šťastného, trénuje tady 7. třídu,  8. třídu a „A" tým extraligového mladšího dorostu. Je tady taky „B" tým, který hraje 1. Ligu. Trenéra Šťastného jsem znal už z turnaje WSI 96 z Prahy. Po třech měsících tady ho beru jako jednoho z nejlepších trenérů, kteří mě kdy trénovali. Má velké nároky na hráče, ale udělá pro nás všechno a je férovej. Taky rodiče tady nemůžou mluvit do ničeho. A úplně skvělá je kabina. Je tady mnohem víc hráčů než v Kometě a veliká konkurence, ale kluci jsou tady kamarádští všichni. S nikým není problém. Těším se do kabiny, jsme bezvadná parta. Moc se mi to tady líbí. Jsem moc rád, že jsem do Liberce šel. Máme tady taky hodně možností dělat všechny sporty. Bydlím v bytě přímo u školy i stadionu. Nikam nemusím dojíždět. Za tři měsíce jsem ještě nebyl doma v Meziříčí. Jsem tady moc spokojený a daří se mi i po herní stránce. Hraju centra první lajny v ELMD, kluci se mnou chtějí hrát, protože už vědí, že jim  dokážu nahrát do šancí, když to jde. Trenér mi taky hodně věří a spoléhá na mě. Snažím se hlavně dobře bránit. Nastupujeme proti nejlepším formacím soupeřů a mojí starostí je, společně s obránci, abychom nedostávali góly a vždycky nějaký dali. Je to tady přesně tak, jak to mám rád. A přeju si, aby to tak dlouho vydrželo.

Potom co slyším, vidím a čtu ze statistik letošního ročníku extraligy mladšího dorostu, je mi jasné, že jsi pod Ještědem spokojený.

•9)      V Liberci jsem spokojený po všech stránkách. Díky tomu, že bydlím přímo vedle Tipsport Areny, mám volný vstup na všechny zápasy extraligových Bílých Tygrů. Byl jsem i na zápase s Bostonem. Můžu sledovat domácí zápasy ELSD i juniorky. Na to v Brně nebyl čas, protože jsme museli dojíždět domů. Tady toho můžu využívat. Taky chodím na všechny domácí zápasy fotbalistů Slovanu Liberec, kde hraje přítel mojí sestry Leony Theodor. Stejně tak chodím na prvoligové florbalové zápasy, tam zas hraje přítel sestry Moniky Petr. Dá se tady žít sportem. Všechny tréninky na ledě i mimo něj, školu, všechno mám hned u domovních dveří. Jsou tady dobří kamarádi, kluci z osmičky i z dorostu, se kterými si chodím zahrát fotbálek nebo se jdeme podívat do arény na „áčko". Taky tréninky pod vedením trenéra Šťastného jsou hodně kvalitní. K tomu suchá příprava, stick- handling, power-skating, sauna, vířivka a masáže. Už se těším na zimu, až budu pod Ještědem na zdejších sjezdovkách jezdit na snowboardu.

 

Jaké máte letos s týmem ELMD Bílí Tygři Liberec výkonnostní cíle ? Že by závěrečný turnaj o mistra republiky ?

•10)    Určitě je cílem hrát dobrý hokej. Ale v Liberci to není tak, že by se tady šlo po titulech. Vedení mládeže má jako prioritu výchovu hráčů. Aby byli připraveni co nejlépe na další sezónu a na posuny v kategoriích. To je oproti Brnu velký rozdíl. Uvedu příklad. Hráli jsme ve stejný den ELMD a osmá třída jela do Pardubic. Rodiče se ptali trenéra, jestli budu hrát za 8. třídu a on říkal, že ne. Že by to byla škoda. Bylo pro něj přednější, abych odehrál kvalitní zápas v ELMD. Je jasné, že v tomto případě asi Liberec nepostoupí v 8. třídě na mistrovství republiky, posuny nastanou i v ELMD. Proto je možné, že i tam nakonec klesneme v tabulce dolů. Ale tak je to tady nastavené. V Liberci chtějí vychovat hráče pro první tým, pro NHL a všechno ostatní je až na druhém místě. Těch titulů už asi moc nebude, ale to  dnes nepovažujeme za hlavní cíl.

 

 

Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů.

 

Karel Hohl

Webhokej24.cz

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.